O AUTOROVI: Pedro Rafael Gonzalez Chavajay je nejuznávanějším ze všech žijících mayských umělců Tz'utuhil v Guatemale. Maluje pečlivěji než kterýkoli z ostatních umělců Tz'utuhil a jeho produkce je malá – možná deset obrazů ročně. I jeho malé obrazy, které se malují tři až sedm dní, jsou muzejní kvality. Bohaté barvy časného rána a pozdního večera, kterým dává přednost, ho odlišují od ostatních malířů Tz'utuhil. Život Pedra Rafaela je podle jeho vlastních slov sestaven ze dvou rozhovorů, které s ním byly provedeny: červen 2002 Christine Staikidis a 13. ledna 1993 Joseph Johnston. Narodil jsem se tady v San Pedro la Laguna, to je moje komunita a moji rodiče byli Don Herlindo González Escobar a matka byla Doña Catarina Chavajay de González. Moje matka měla těžký život. Můj otec byl opilý, nikdy nám nenechal jídlo k jídlu. Byl to bordelář, bil mou matku. Když jsme se dozvěděli, že můj otec je doma, byli jsme velmi vyděšení. Chodili jsme spát k prarodičům. To bylo, když jsem byl velmi mladý. Nechtěl jsem se vrátit domů. Babička řekla, že mě vychová. Milovala mě, protože jsem měl strýce stejného věku, který zemřel, a já jsem vypadal jako on, a tak od té doby, co zemřel, mě moje babička vzala jako svého syna. Od malička jsem chodila se svým otcem pokaždé, když se oddělil od mé matky. Šel jsem s ním, protože on jel na pobřeží se svými rodiči. Není to tak, že bych měl rád svého otce, ale spíše jsem miloval malování a chtěl jsem sledovat svého dědečka, Rafaela Gonzáleze y Gonzáleze, jak maluje. Byl prvním malířem odtud spolu s Juanem Sisayem z Atitlánu. Připravoval si plátna a kupoval barvy. Miloval jsem jeho profesi, a proto jsem neustále chodil na pobřeží. Když maloval, vždycky jsem stála za tím, že jsem se dívala. Jednoho dne si uvědomil, že rád maluji. Dal mi bílé plátno, abych ho namaloval, a zeptal se, jestli bych nechtěl okopírovat jeho kresbu. Začal jsem to kreslit a udělal jsem to téměř úplně stejné. Pak přišla teta a řekla, že nemůžu uvěřit, že jsi to udělal. Nakreslili jste to? Ach můj bože, jak působivé, budeš se rovnat svému dědečkovi. A byl jsem velmi povzbuzen. Když jsem odcházel, dědeček mi dal nějaké štětce a nějaké barvy, které už nemohl používat, a vysvětlil mi, jak malovat. Byl to můj učitel. Neučil mě přímo, jak míchat barvy, ale sledoval jsem a učil se, jak míchá barvy na paletě. Díval jsem se a tak jsem se všechno naučil. Sledování. V roce 1970 jsem v páté třídě namaloval krajinu s domem a quetzalem letícím nad sopkou. Všichni moji přátelé mi říkali, jak úžasné, jaká kvalita! Nikdo nepoužil olejovou barvu. Nejdřív si dělali legraci, že je to zubní pasta, jako Colgate. Ale na veletrhu města Sololá jsem měl svou první výstavu s tímto obrazem v Insituto Abraham Lincoln. Z Atitlánu přijel muž. Když viděl tuto práci, byl překvapen a řekl, že se mu to moc líbí, rád by si ji koupil. Prodal jsem ho za jeden quetzal a pět centů. A v té době jsem se cítil jako bohatý muž s těmito penězi." Moje matka vždycky říkala, že se nic nenaučím, protože jsem pořád kreslila. Byl jsem okouzlen kreslením, ale také jsem miloval studium. Pak jsem začal studovat, studoval jsem, pracoval, studoval, pracoval. Měl jsem bratrance, který bydlel naproti domu mého otce, a pomáhal jsem mu sklízet kávu. Pracovali jsme v San Juan la Laguna. Tehdy jsem v jedenácti letech začal opravdu pracovat. Ráno jsem chodil do školy a odpoledne jsem pracoval. Listopad, prosinec a leden [školní prázdniny v Guatemale], pracoval jsem celý den. Vydělal jsem si peníze na zaplacení školy. Platil jsem úplně sám a rodiče mě nikdy nepodporovali. Bylo mi řečeno, že na pobřeží je více práce, že bych tam mohl vydělat více, tak jsem šel sklízet bavlnu a sbírat kávu, seznámil jsem se s mnoha farmami, kde pracovali lidé ze San Pedra. Ani jednou se mě nikdo z rodičů nezeptal, proč tam jedu, ani jednou. Když mi bylo dvanáct let, začal jsem hledat přítelkyně a kamarády, kteří se potloukali po ulicích. Vstoupil jsem do dospívání, ale můj hlavní problém byl, kde zůstat. Když přišla noc, byl js
skrýt více >
