Autor Beneš Ladislav

narozen 24. srpna 1883 v Praze na Malé Straně, zemřel 6.10.1956 v Častolovicích Sochař evropského formátu, člen Umělecké besedy, Spolku výtvarných umělců Mánes, představitel kubismu, tvůrce plastik, pomníků a figurální tvorby. Ladislava Beneše lze bezesporu řadit mezi nejvýznamnější umělce své generace. Jeho díla byla vystavována v Kolíně nad Rýnem, Záhřebu, Bělehradě, Lublani, Mnichově, Vídni. V Čechách je doposud neprávem opomíjen. Snad se na tomto stavu podepsalo nikdy nepotvrzené osočení z kolaborace za II. světové války, „dotvrzené“ i jeho poválečným uvězněním. Už proto, že šlo i podle dosud žijící pamětnice paní Květy Jelínkové z Častolovic o člověka charakterního, citlivého a lidsky upřímného měly by být nízké klevety eliminovány. Osobnost Ladislava Beneše, člověka a umělce vynikajících kvalit evropské úrovně, si to zaslouží. O životě a díle dále uvádíme: Dětství prožíval v domě čp.283, který se nachází v pražské Nerudově ulici. V průběhu dospívání mu na tuberkulózu zemřela sestra, s bratrem se rozloučil během I. světové války. Jeho maminka byla prostá, citově uzavřená a nábožensky založená žena, pravým opakem byl vždy veselý a humorem překypující otec, provozující na Malé Straně ševcovskou živost. Ševcem se měl stát i mladý Ladislav Beneš, ale jeho životní cesta se ubírala jinam, to když si kreslířského a modelářského nadání svého žáka všiml učitel výtvarné výchovy, který ho nasměroval na Uměleckoprůmyslovou školu v Praze. Studia začal v roce 1897 u profesorů Celdy Kloučka a Stanislava Suchardy. Ve škole příliš nezahálel - byl nadaným, technicky a řemeslně zručným žákem. Na studia si přivydělával s pražskými štukatéry. V této době pracoval například na figurách budovy pražského Hlaholu, Wilsonova nádraží a Hlávkova mostu. Jeho umělecký život se vyznačoval rychlým zráním osobnosti, rozpolceností a vnitřním neklidem. Školu ukončil v roce 1904. Po studiích se stal jedním z návštěvníků pověstné Unionky a jeho vzorem se stal francouzský sochař Auguste Rodin. Od roku 1911 byl členem Umělecké besedy. Dveře do tohoto spolku mu otevřel portrét předčasně zemřelé sestry Aničky. Následně získal první veřejnou zakázku v podobě pomníku mistra Jana Husa v Bohušovicích u Terezína. Za vydělané peníze si pronajal ateliér v Čechově ulici v Praze, kde působil až do roku 1919 a vyrazil na cestu po drážďanských sbírkách. Činnost v Umělecké Besedě mu připadala svazující, a proto přešel do Spolku výtvarných umělců Mánes, jehož členem byl až do roku 1934. Nastalo umělcovo kubistické období. V té době vznikly plastiky Sv.Antonín (1912), Dívka (1912). V roce 1915 došlo k jeho uměleckému odklonu od kubismu a z jeho ateliéru vzešla Vlastní podobizna (1915). Na zmiňované dílo navázala Smyslnost (1917), Ušlechtilost (1921), Tajemství (1923) a další. Mezi popisnější podobizny lze zařadit Podobiznu V. H. Brunnera (1912), velkého Benešova přítele. Podobizna T. F. Šimona (1913) a Podobizna Josefa Mánesa (1915) jsou založeny na klasické idealizaci. Na jejich rozhraní stojí Podobizna chlapce (1917), kterým není nikdo jiný než syn Antonína Hudečka Jiří a Podobizna inženýra K. (1921). Největší význam v uměleckém životě Ladislava Beneše však měly plastiky dušezpytného zájmu. Patřil totiž k umělcům, kteří po celý život svou tvář pro sebepoznání sledovali jako umělecký motiv. V roce 1915 mizí poslední peníze za pomník Mistra Jana Husa, a Beneš se znovu ocitá v nejistých sociálních podmínkách a hrozí mu odchod do války. V této době začal žít bohémským životem. Stal se téměř denním hostem pražské tančírny Montmartre. Byl znamenitým tanečníkem a v tanci nalézal únik od reality a osamění. Po jednom z pozdních nočních návratů, ve chvílích největší únavy, vznikla také již zmiňovaná Vlastní podobizna (1915). Tanec se stal v letech 1915 - 1926 častým motivem pro jeho díla. Vytvořil plastiky tanečnice Olgy V. Gzovské, Dívka a smrt, Diana (1916), Somnambula (1916). Umělcovo sebepoznávání vyjadřovaly plastiky Kráčejícího muže a Torzo (1930). Klasicizujícímu charakt