Autor Burant František

František Burant se narodil 13. února roku 1924 v Železné u Berouna. Vyrůstal v Berouně, kde po absolvování dvouleté obchodní školy nastoupil jako úředník do pivovaru. Tato práce jej však nenaplňovala a stále se uchyloval ke své zálibě v kresbě a malbě. Jeho talentu si povšiml profesor místního gymnázia, jenž jej přes malíře a ilustrátora Václava Živce doporučil k tehdejšímu řediteli Státní grafické školy v Praze. Burant úspěšně vykonal přijímací zkoušku, do školy však nenastoupil, neboť byl totálně nasazen k práci pro Říši – ve strojírnách v Jincích – Čenkově jako dělník opracování železa. Později využil možnost přejít do berounské textilky, kde vykonával pomocné práce a ve volném čase se věnoval své umělecké tvorbě. Po válce odešel studovat do Prahy – nejprve na Státní grafickou školu, poté na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou do ateliéru profesora Josefa Kaplického, kde také později působil jako asistent. Po Kaplického smrti, kdy převzal ateliér Stanislav Libenský a ateliér se zaměřil na zpracování skla, Burant setrval ve funkci ještě tři roky. Pak byl na škole pověřen výukou kresby. V roce 1969 byl jmenován docentem a 1982 profesorem. Po absolvování školy se stal členem Svazu výtvarných umělců, konkrétně do jeho II. střediska, bývalé Umělecké besedy. Burant se účastnil konfrontačních i generačních výstav, pravidelně obesílal přehlídky Spolku českých umělců - grafiků Hollar, jehož byl též členem. Již z Kaplického ateliéru se znal s ostatními generačními souputníky, s nimiž později zformují skupinu UB 12 – Jiřím Johnem, Adrienou Šimotovou, Jiřím Mrázkem. Ke skupině UB 12 se připojil už v jejím počátku a zúčastnil se všech jejích výstav, přestože byl členem spíše pasivním a málokdy byl přítomen na schůzkách či jiných akcích skupiny. Jeho stěžejní technikou byla grafika, v níž získal také uznání. Pracoval zejména suchou jehlou, někdy kombinovanou s mezzotintou. František Burant byl tichým a uzavřeným člověkem, mezi kolegy umělci se příliš nepohyboval a do společnosti nechodil. Nesžil se s velkoměstem a jeho největší životní inspirací byla příroda. Tu objevoval a obdivoval na nesčetných výletech zejména v krajině svého dětství, na Berounsku. Příroda mu byla oázou klidu a harmonie, místem idylického bezčasí.