Autor Hutta Bojmír

(1920-1987) byl malíř a pedagog, zakladatel a první ředitel Galerie výtvarného umění v Chebu. Rodina Bojmíra Hutty pocházela z Chodska. Jeho dědeček odešel do Volyně a vybudoval zde dřevařský závod. Otec vystudoval v Čechách, kde se seznámil se svou ženou a působil pak na Ukrajině jako lesník. Bojmír se narodil v myslivně Ušpila u vesnice Romaniny (okres Slavuta). V té době na Ukrajině pokračovala občanská válka (odtud nezvyklé křestní jméno) a jedna z ozbrojených band zavraždila i Bojmírova dědečka. Proto se kolem roku 1925 rodina vrátila do Domažlic. Otec pak pracoval jako správce tamní nemocnice. Bojmír Hutta během studia na reálném gymnáziu v Domažlicích projevil hudební i malířské nadání, ale po vypuknutí války nemohl pokračovat ve studiu. Teprve roku 1942, ve 22 letech, začal studovat na zlínské Baťově škole umění, ale roku 1943 musel školu ukončit a práci v Říši se vyhnul jen díky hospitalizaci v nemocnici, kterou spravoval jeho otec. Byl pak pracovně nasazen v chemických a zbrojních závodech v moravských Bojkovicích, kde se zapojil do ilegální činnosti. Koncem války byl zatčen gestapem a vězněn v Uherském Brodě až do osvobození města 26. dubna 1945. Po návratu do Domažlic byl vzhledem k předešlé odbojové činnosti jmenován předsedou Místní správní komise na Přimdě, která spravovala i obce v jejím okolí. S pomocí německých usedlíků, které vyreklamoval z odsunu, se pokusil navázat na domácí výrobu dřevěných předmětů. Snažil se soustředit strojní zařízení do jednoho místa a založil továrnu Bojko - Export Přimda, která měla zásobit vánoční trh dřevěnými hračkami. Pro nedostatek zkušeností jeho podnik po půl roce zbankrotoval. Na Přimdě, která patří k majetku Kolowratů, se spřátelil s podnikatelem Jindřichem Kolowratem-Krakowským, který ho přesvědčil k pokračování ve studiu a zprostředkoval Huttovi stipendium na École des beaux-arts v Paříži. V letech 1946-1950 absolvoval studium v ateliéru monumentálního malířství u Jeana Souverbieho (1891–1981). O prázdninách cestoval pěšky po Francii a severní Africe, pobýval v Mnichově nebo se vracel do Čech. Při jedné z delších zastávek ho okouzlilo město Cheb i exotické společenství tamějších poválečných osídlenců. Ještě z Paříže požádal o přidělení bytu, usadil se zde natrvalo a založil rodinu. Maloval malebná městská zákoutí a již na přelomu let 1951 a 1952 měl v Chebu první výstavu. Později začal za motivy vyjíždět i do okolí Chebu malým autobusem, který si uzpůsobil jako pojízdný ateliér a překřtil na „huttabus“. Roku 1953 předložil vedení města návrh na zavedení tříměsíčního výtvarného kursu. Roku 1962 ve spolupráci s dr. Mirou Mladějovskou, která předtím působila v chebském archivu a muzeu, založil Chebskou regionální galerii a až do roku 1972 byl jejím ředitelem. Hutta byl pověstný svým sklonem k neortodoxním řešením a podařilo se mu galerii dostat na vysokou úroveň. Postupně získal k výstavním prostorám v Radničním paláci také rekonstruovaný kostel sv. Bartoloměje v Chebu pro expozici gotických soch a pozdně barokní zámek ve Starém Hrozňatově (původně románský hrad Kinsberk), kde zamýšlel vybudovat lapidárium barokní plastiky. Zámek doslova zachránil poté, co ho v dezolátním stavu roku 1965 opustila Pohraniční stráž a uvažovalo se o jeho odstřelu. Do areálu zámku byly svezeny poškozené sochy z pohraničí (většinou ze hřbitovů, křižovatek cest, božích muk apod.) a byly zde postupně restaurovány. Díky Huttovi se opravený zámek otevřel pro veřejnost roku 1968. Byl přizpůsoben potřebám galerie a kromě depozitáře a společenského sálu, kde se konaly komorní koncerty vážné hudby, přednášky a diskuse, v něm měly být zřízeny dva ateliéry a sochařská dílna pro plánovaná výtvarná sympozia. Počátkem normalizace zámek opět zabavilo Ministerstvo vnitra, protože se nacházel podle jeho názoru příliš blízko (0,5 km) od západní hranice. Za Huttova působení začala rekonstrukce kostela sv. Kláry na výstavní a hudební síň. Navázal spolupráci s významnými muzei umění v Krakově a Drážďanech a v