Autor Smutný Dalibor

Dalibor Smutný se narodil 22. 5. 1964 v Hořicích v Podkrkonoší. Studoval na Střední průmyslové škole bižuterní v Jablonci nad Nisou (1978 – 1982) a na Akademii výtvarných umění v Praze – ateliér grafiky prof. Ladislava Čepeláka (1982 – 1988). Od roku 2002 je členem Sdružení českých umělců grafiků Hollar. V současné době je asistentem prof. Jiřího Lindovského v ateliéru grafiky na Akademii výtvarných umění v Praze. Uskutečnil více než dvě desítky samostatných výstav (Západočeská galerie v Plzni, Galerie Caesar v Olomouci, Galerie R v Českém Krumlově, Galerie Bayer-Bayer v Praze atd.). Zúčastňuje se pravidelně kolektivních výstav u nás i v zahraničí. Jeho grafické práce byly oceněny na výstavě Grafika roku (2002, 2003, 2004, 2005), získal hlavní cenu na Česko-rakouském bienále grafiky v Břeclavi. Prezentuje se v oblasti malby a grafiky, kde používá jako hlavní techniku mezzotintu. Svými díly je zastoupen v Národní galerii v Praze, Západočeské galerii v Plzni, Galerie Klatovy/Klenová, Muzeu moderního umění v Plané. Autor patří svým projevem k nezaměnitelným a osobitým umělcům současné české výtvarné scény. Do podvědomí odborné i laické veřejnosti vstoupil svými nezaměnitelnými, přízračnými portréty květin, které realizuje dnes již málo používanou technikou mezzotinty. Tento tématický okruh se objevuje i v jeho obrazech. Rostliny, jejich květy, listy, detaily, se na těchto grafických listech vynořují ze sametové temnoty, osvícené zvláštním, imaginárním světlem. Nejde tu o prostý naturalistický popis, ale o symbolickou paralelu skutečnosti. Objevují se jako spojené seskupení, v němž v přesné rytmice zaplňují celou obrazovou plochu nebo jsou pojednány jako solitérní formy, oddělené úmyslně od širšího kontextu přírody. Květiny, respektive rostliny hrají hlavní úlohu i na Smutného olejomalbách. Již kolem poloviny devadesátých let 2. století vznikají obrazy, které oscilují mezi zátiším a krajinou. Autor předkládá divákově zraku v podstatě obyčejné přírodní artefakty – stromy, květy a květiny, listy. Ty ale nemají dokumentární charakter. Tyto přírodní znaky jsou zachyceny v okamžiku trvání; jsou zbaveny podružných vlastností a izolovány do detailu. Variace motivů jsou svým způsobem eliminací, zhušťováním a oprošťováním. Někde dochází k separaci detailu, k jeho předimenzování, utvrzení ve formě primárního znaku (např. Kukuřice, 2000; Tulipány, 2001; Divizna, 2003). Postupně (od roku 1995) dochází v obrazech a grafických listech k zestručnění jednotlivých komponentů. Jejich přízračná odhmotněnost v nás navozuje pocit, že nejde o naturalistický přepis, ale o symbolickou paralelu skutečnosti, skrývající možnost vnímat vlastní existenci těchto prvků v doslova jiném světle. Smutného obrazy a grafiky odkazují k neromantické celosti, k přesunu do jiné dimenze světa, kde platí jednoduchý zákon analogie jako výkladu. Proto se může květina nebo strom stát třeba „postavou“ a naopak, proto se zde mohou geometrickou řadou zmnožit nebo zase samostatně vyčlenit detaily a stát se jakousi exemplární analogií lidského osudu. Dalibor Smutný nevkládá do svým prací dodatečné obsahy. Ty by jenom zamlžily jejich čistou přítomnost a znemožnily jejich volnou meditativnost. Proto i názvy těchto artefaktů mají úlohu věcného označení zobrazovaného námětu. Chtěl bych při této příležitosti upozornit na autorovy obrazy, vzniklé zhruba v posledních třech letech. V předchozím textu jsem několikrát hovořil o oproštěnosti, jednoduchosti. Tyto přívlastky pro tyto práce platí v plném slova smyslu. Díla, která zachycují například okraj lesa, jednotlivé stromy nebo atmosféru vyvolanou letním deštěm nebo padajícím sněhem se stávají rezonančním polem, rastrem barevných ploch a podobou motivu, kterému je postupně odebírána jeho reálnost (hmotnost). Se stále zjevnější ochotou se barevné skv