Autor Sopko Jiří

Jiří Sopko (* 20. února 1942 Dubove, Podkarpatská Rus) je český malíř, grafik a sochař. Tvorba Jiřího Sopka se začala rozvíjet v polovině 60. let. Ještě za studií na pražské AVU namaloval řadu portrétů ztemnělého koloritu, v nichž se už začal prosazovat autorův melancholicky lomený pohled na svět. Velmi brzy - v průběhu roku 1966 - však figuraci na krátkou dobu opustil a začal zkoumat možnosti nepředmětné malby. V tomto extempore, jímž originálně vstoupil na pole tehdy už zdánlivě takřka vyčerpané abstraktní problematiky českého umění, se změnila barevnost Sopkovy malby a výrazně se prosadily zářivé základní a pastelové barvy - žlutá, červená, zelená, růžová. Tyto obrazy, vzniklé v letech 1966-1967, můžeme označit za jakousi místní "pop-abstrakci". V jejich biomorfních tvarech se brzy začnou formulovat jasnější stopy figury a krajiny a Sopko se v průběhu let 1967-1968 vrací k zobrazivé tvorbě. Ve všech budoucích fázích své práce se vyjadřuje prostřednictvím figury a tváře. Sopkova tvorba z konce 60. let souvisí ještě s problematikou nové figurace, která se v českém umění objevovala zhruba od 1963-64. Sopkovy nové figurální obrazy stačila ještě shrnout autorská výstava v Nové síni v Praze v r. 1970, jedna z posledních svobodných výtvarných událostí normalizačního Československa. Výstava potvrdila umělcům mimořádný malířský talent se smyslem pro výraz a agresivní barevnost. Obrazy této doby zaplněné transparentními postavami pronikajícími plochou, jsou malovány s bravurní lehkostí a objevuje se v nich i svébytná autorova imaginace a některé ikonografické prvky, které v jeho tvorbě najdeme i později (kulička, pták, opice). Veselé absurdní poetično těchto raných figurálních pláten se v průběhu 70. let významně zatěžuje a směřuje k výrazně agresivně groteskní malbě kolem 1980, reflektující vyostřené politické a společenské klima. Tuto fázi umělcovy tvorby shrnuje výstava, kterou se po dlouhé odmlce podařilo uspořádat v Městském kulturním domě v Dobříši v r. 1981. Po roce 1982 však začíná v Sopkově tvorbě opět získávat stále významnější pozici melancholický, absurdně poetický výraz a tvorba se posouvá do stále meditativnější polohy. Kombinací bohaté významové struktury se svrchovanou malířskou kvalitou dosahuje autor intenzivního účinu svých často rozměrných pláten. Devadesátá léta jsou ve znamení stále úspornějšího a stále více existenciálně založeného malířského výrazu. Sopko však neopouští princip vnitřní zvratnosti své poetiky a vyvarovává se tak nebezpečí příliš jednoznačného čtení. Ve stále vnitřně živé struktuře obrazů a kreseb, v malířské kvalitě a hloubce lidské reflexe světa jsou hodnoty, kterými Jiří Sopko zaujal přesvědčivé místo mezi současnými českými malíři.