Autor Velíšek Martin

6. 11. 1968, Athény, Řecko je český malíř. Absolvoval Akademii výtvarných umění v Praze a věnuje se malbě, kresbě a grafice. Příležitostně se věnuje i obalovému designu. Za svou práci získal mimo jiné Cenu nadace na podporu současného umění „Jelinek Stiftung“, cenu Grafika roku Interkontakt grafik, Hlavní cenu na Intersalonu AVJ, Grand prix, Salon s'art du Pays fertois, France, či Obal roku nebo World Star za obalový design. V teoretické práci se věnuje kontextu vzniku uměleckého díla. Mimo jiné vydal s filosofem Miroslavem Petříčkem knihu Pohledy (které tvoří obrazy). Již v době svého studia na Akademii výtvarných umění Martin Velíšek výběrem profesorů (Bedřich Dlouhý, Jitka Svobodová, Miloš Šejn, Zdeněk Beran) deklaroval svůj umělecký program, své umělecké krédo. Toto krédo zní: Absolutní prioritou pro práci v malířském ateliéru je myšlenkový koncept (citujeme umělce). Zvláštní tvrzení pro malíře. A Martin Velíšek je především malířem, tak zvaným malířem s nadáním od přírody. Jména profesorů, která jsme uvedli, a především sám citát, svědčí o tom, že se Velíšek od začátku zajímal o spojení malířské a konceptuální tvorby. Jeho tvorba předvádí, že koncept a malířství jsou kompatibilní. Ale Velíšek se zjevně zajímá i o umělecké „transfery“ napříč obory (volba ateliérů to dosvědčuje) a dokonce i o „transfery“ napříč uměleckými styly a časem. Velíšek prostě odmítal a stále odmítá pohybovat se v jediném uměleckém diskurzu, vyjadřovat se prostřednictvím jen jednoho media, žít pouze v jedné umělecké dimenzi. Ve své práci Martin Velíšek cílevědomě rozkrývá, zdůvodňuje a rozvíjí tuto svojí prioritu. Tak nepřekvapí, že vedle své výtvarné práce se Velíšek věnuje i teoretické reflexi. Spolu s filozofem Miroslavem Petříčkem napsal v roce 2012 knihu Pohledy (které tvoří obrazy). Po přečtení jeho eseje s názvem Postmoderní úvaha o realismu lze říci, že Velíšek má rád postmoderní apropriace, citace, kombinace nejrůznějších medií a oborů, ale vztahuje k nim svobodně a po svém. Zachází s nimi řekněme velmi „bezzásadově,“ takže například typická postmoderní proklamace „everything go“ pro Velíška znamená, že si může dobře rozumět s Vermeerem a s van Eyckem, nikoli pouze s Sherrie Levine. Velíšek může bez problémů přeskakovat časová pásma, styly, přejímat a citovat a to vše v jediném obraze nebo instalaci. Je to proto, že svou pozornost soustředí na práci své vlastní mysli, dokáže sledovat, reflektovat své tvůrčí myšlenkové pochody a díky tomu i analyzovat a používat „duševní práci“ jiných umělců. V brilantní pasáži o zaostřování a rozostřování umělcovy pozornosti nehovoří jen o realitě, kterou umělec vidí (nebo případně nevidí), ale o realitě, kterou umělec tvoří. Nejde mu totiž o obecnou filosofickou otázku co skutečnost je nebo jak skutečná je skutečnost, ale o specifickou otázku, co je to realita v kontextu umělecké práce, a dochází k formulaci, že realita je věcí myšlení a prostor je jeho funkcí. Rozumějme umělecká realita a umělecký prostor. Velíšek rozumí uměleckému dílu jako množině rovnocenných událostí a prvků. Zabývá se pluralismem v umělecké tvorbě, rovností prostorových plánů, tvarů, barev, ale hlavně rovností významů, tedy sémantikou všech složek uměleckého díla. Bylo řečeno, že Velíšek klade důraz na myšlenkový koncept a to i v případě v malířství. Zároveň ale nezapomíná, že pro umělce je důležitá nejen myšlenková aktivita, ale také emocionální zaujatost. Jeho tvorba je tak neobyčejně zajímavá. Má široké výrazové rozpětí. Je velmi různorodá. Velíšek prošel „konceptuálním tréninkem“, který je vidět v jeho malířském počínání a naopak v jeho konceptuálně postavených instalacích jsou přítomné malířské kvality ať již jako citace jiných mistrů nebo jako jeho vlastní obrazy. (Milena Slavická) Prof. Bedřich Dlouhý označuje Martina Velíška za jednoho ze svých nejlepších žáků a říká: „Velíšek se pohybuje od laborování s klasickým způsobem malby až po trojrozměrné práce, kde podíl technické zručnosti, která je virtuózní, je svázán s intel