Autor Zázvorka Josef Antonín

Josef Antonín Zázvorka (pseudonym Zázvora. Malíř krajinář. * 3. října 1894 v Charvátcích u Roudnice, † 16.1.1980 Ústí n.L. Studoval od roku 1912 do roku 1915 na Uměleckoprůmyslové škole v Praze u prof. Emanuela Dítě a prof. Arnošta Hofbauera a Karla Špillara. V roce pak 1915 přešel na Akademii výtvarných umění v Praze do ateliéru Františka Ženíška, po jeho smrti pokračoval ve studiích až do r. 1918 u Vojtěcha Hynaise. Žil v Libochovicích. Svá díla vystavoval na četných výstavách severočeských umělců, samostatné výstavy byly uskutečněny v Libochovicích, v Lounech, v Praze, Litoměřicích, Klášterci nad Ohří. V šedesátých letech uskutečnil několik studijních cest do zahraničí, a sice do Bulharska, Albánie, Jugoslávie, Rakouska a Alžíru. Je zastoupen ve sbírkách Severočeské galerie výtvarného umění v Litoměřicích. Autorova pouta ke krajině Českého středohoří sílila i v jeho narůstajícím zájmu o archeologii, jíž se věnoval na úrovni přesahující hranice běžného amatérského nadšení. Po válce pracoval na objevech a výzkumech na Evani a v Podbradci pod vedením takových vědců jako je profesor Jiří Neústupný, v Ředhošti spolupracoval s dr. Milanem Zápotockým. Také působil dva roky jako správce muzea v Budyni n.O, jehož sbírky obohatil řadou zajímavých nálezů. Ve svých soukromých studiích se neomezoval jen na dobu pravěku, ale vlastně do konce jeho života ho zajímaly i kultury starověku a černé Afriky. Tomu odpovídá i nevelká kompozice s černošskými dívkami zachraňujícími bílého trosečníka, která je svéráznou alegorií, v níž autor domýšlí vztah Evropy k africkému kontinentu, ze kterého již po tisíciletí těží hmotně, ale v určitých údobích i duchovně a kulturně. Přesto se však většinou Antonín Zázvorka alegoriím vyhýbal. Jako výjimku by bylo možno uvést jeho dvě protilehlé kompozice "Noc" a "Den" pocházející patrně ze samého začátku dvacátých let. Jeho dílo je poznamenáno také obdivem k Mánesovi a jeho tvorbě. Jistý alegorický podtext má i obrázek koupajících se pralidí i některé menší figurální kompozice. Rekonstruovat autorův umělecký vývoj není snadné. Z ranných děl zůstaly v majetku malíře jen zlomky, doba odvála i většinu obrazů ze středního období. Navíc autor datoval své práce jen skutečně zřídka a navíc se bránil vřazování jednotlivých děl do časových souvislostí, s tím, že smysl své práce nespatřoval v plynulém rozvíjení vnitřní i formální problematiky. Spíše rozvíjel souběžně několik námětových oblastí a pro každou pak užívá víceméně ustálený výrazový systém. Kritici a lidé z uměleckých kruhů se o jeho díle vyjadřovali těmito popisy: Nepředpojatým vztahem k motivu je rozený impresionista i když se jen zřídka opírá o účinek volně pokládané malířské skvrny. Naopak tvary spíše sumarizuje v realistickou zkratku, ve které se dodnes ozývá něco z dekorativního stylismu, jak se od dob svého prvního vzepětí v devadesátých letech různě transformoval přes zlom století hluboko do třicátých let, zvláště u malířů regionálního zaměření. Obraz „Ležící akt“ z roku 1918 připomíná závěrečnou dobu autorova studia na Akademii, kde se pod vedením Vojtěcha Hynaise studoval akt v plenéru a sice v zahradě pražského paláce Lobkoviců. Zajímavé jsou drobné kompozice dívčích a ženských aktů kreslených olejovými pastely a těžko se chce uvěřit, že podle sdělení autora pocházejí z konce padesátých a z šedesátých let (např. kompozice Koupání v potoku, Dívky s bažanty atd.). Důsledným rysem a křehkou dekorativností připomínají závěrečné tóny secesní epochy. Jaký kontrast k nim vytvářejí Zázvorkovy pozdější tužkové kresby ze skicáku, jimiž autor glosuje zcela dnešní život svého městečka i jeho okolí. Ostrost vidění a pohotovost v postihování tvaru je u malíře jeho věku skutečně pozoruhodná. Několika čarami vyvolá atmosféru tak zhuštěnou, jakou třeba ani na obrazech nenajdeme (postřehy z venkovských schůzí, restaurací, masopustů, dále výjevy z libochovických ulic, pohledy do zákoutí a na objekty už pozvolna mizející atd.). Stejnou životnost mají i tužkové záznamy z